https://www.youtube.com/watch?v=Nnswi3zVqj8
Konference byla věnována vzpomínce na zpravodajského důstojníka Miroslava Polreicha. Každý z panelistů si připravil vystoupení na jednu jeho tezi. V mém případě to bylo na téma tvrzení, že ve zpravodajské službě se nesmí lhát. Když jsem si nechal od autora zadání Jana Schneidera vysvětlit, co svým tvrzením, že ve zpravodajské službě se lhát nesmí, pan Polreich myslel, napsal mi: „podle mě jde o to, že špión musí umět používat všechny lsti, aby se dobral jádra věci, toho, co se děje, o čem má referovat – ale v ten okamžik, kdy své vládě referuje, musí všechny tyto lstivé techniky opustit a pečlivě dbát na to, aby nic nezkreslil, pokud možno ani neúmyslně a už vůbec ne úmyslně.“
Z hlediska zpravodajce možná, ale z obecného pohledu na věc, co když špion jen pravdivě přenese nepravdivou informaci? I když ji sám nezkreslil, nic to nemění na tom, že jeho informace pravdivá nebyla. Seth Stephens-Davidowitz ve své knize zkoumá rozdíl mezi tím, co si sami myslíme, co považujeme za pravdu a mezi tím, co o nás vypovídají VELKÁ DATA. A ty vycházejí z toho, co zadáváme internetu. Ta kniha se jmenuje „Všichni lžou“. V knize se skrze analýzy dat dokazuje, že lžeme svým přátelům, svým šéfům, svým dětem, rodičům, lékařům, manželům i manželkám, ale hlavně sami sobě. Lžeme všichni, i když si myslíme, že ne.
Když do vyhledavače například Googlu zadáte otázku, Google se ji pokusí doplnit podle nejčastějších dotazů. Například, když zadáte: Je normální, když chci …, první místo v návrzích, které vám Google automaticky nabídne je slovo „zabít.“ Celou větou: „Je normální, když chci někoho zabít?“. Když napíšete dotaz: „Je normální, když chci zabít…“, první návrh na dokončení je spojení „svou rodinu.“ Tedy celou větou „Je normální, když chci zabít svou rodinu?“
Je tedy pravda, že podle internetu, jsme všichni potencionální vrazi? Všimli jste si, že v médiích není příliš spekulací o tom, že by katedrálu Notre Dame zapálili islámští radikálové? I fcb je v tomto ohledu velmi cudný. Oheň se ani pořádně nerozhořel a už se vyrojilo plno zpráv, že šlo o nešťastnou náhodu. To tedy znamená, že si lidé nemyslí, že to udělali islámští radikálové nebo mluvit o tom je společenské tabu, anebo se provozovatelé datových sítí sami rozhodli, že všechny příspěvky na toto téma smažou? Třeba proto, aby se neposilovaly negativní stereotypy proti uprchlíkům?
Ale zpátky ke špionům. Tajné služby dostaly od své vlády mandát „LHÁT.“ Lhát ve jménu bezpečnosti vlastní země. Agent CIA v knize „Left of Boom“ Dougles Laux napsal:
Moje krycí legenda byla ta, že jsem obchodník. Když jsem se dozvěděl, že jdu na misi do Afghánistánu, řekl jsem rodičům, že se stěhuju na Havaj, to bylo dost daleko na to, aby se mě nepokoušeli navštívit. Stejně se o to pokusili několikrát. To neustálé lhaní mi přinášelo permanentní stres ze strany přítelkyně, rodiny a všech lidí, se kterými jsem se stýkal. Zjistil jsem ale jednu věc: „Čím více lžete, tím lepší v tom budete.“
V roce 2014 sestavil tým holandských výzkumníků seznam 18 vlastností efektivního lháře.
Některé vlastnosti jsou intuitivní jako je schopnost vzbudit důvěru, výřečnost a pohotovost. Leccos se dá ovšem naučit. Například: Odpovídat tak, aby odpověď´ nemohla být ověřitelná. Nebo umět používat odpověď: „Nevím.“ Třeba ve chvíli, kdy hrozí riziko, že by se mohl nesprávnou odpovědí lhář prozradit. Další technika, kterou používají i novináři dnes a denně je – ptát se na jednu věc různým způsobem tak dlouho, dokud se druhá strana nepodřekne. Ale na to existuje zase proti obrana: Odpovídat tak dlouho, dokud tazatel neztratí nit, na co se vlastně ptá.
V článku časopisu „Journal of Police and Criminal Psychology“ se píše: Psychologicky je podstata všech tajných operací stejná. Důstojníci vědomě a cíleně rozvíjejí vztahy, které nakonec zradí. A to, jak vztahy k lidem, na něž se zaměřují, tak k lidem, se kterými se setkávají v rámci svých falešných identit. Mnozí tajní důstojníci považují tuto dvojitou zradu za obtížnou cestu, po které nejsou schopni dlouho jít. Každý nemůže dlouhodobě zvládat tenhle dvojí život, aniž by v jeho osobnosti nenastaly hluboké psychologické změny, uzavírá autor článku.
Jak je to tedy s tvrzením, že ve zpravodajské službě se lhát nesmí anebo, že miliony lidí chtějí zabít svou rodinu? Ve své knize „Signál a šum“, ve které se věnuje už podle názvu tomu, co je informace a co je jen informační šum, bez valné hodnoty, Nate Silver tvrdí, že „Data jsou bez kontextu k ničemu“ a uvádí způsob, jak měřit pravděpodobnost: 1) krok je pozorovat jev 2) stanovit hypotézu, která jev vysvětlí; 3) stanovit predikci, tedy zformulovat určitou předpověď; 4) Zachovat se podle toho
O Velikonoční neděli 21. 4. 2019 na Srí Lance došlo k teroristickému útoku. Informace tajné služby k dispozici měly. Předpovídaly, že se něco může stát. Prezident jako šéf národní bezpečnosti jejich předpověď buď ignoroval, nebo, jak tvrdil, informace nedostal. Každopádně někdo informace vyhodnotil jako nedůležité a systém selhal. Při útoku zemřelo téměř 400 lidí a 500 jich bylo zraněno. Kdy tedy relevanci informací věřit? Jak říká Nate Silver: „Mnoho předpovědí selže. Některé ale ne.“
Latest posts by Vadim Petrov (see all)
- Peaceful mind_Vadim Petrov ml./Veronika Mašková 8.2. 2022 - 28. 3. 2022
- Manažer je jako procesor v počítači 28.3. 2022 - 28. 3. 2022
- Vladimír Vysockij – Milej Koljo… 1984 - 27. 1. 2022