Už několik let v pátých ročnících Fakulty mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze na Katedře obchodního podnikání a komerčních komunikací vedu tematický seminář Život jako projekt. Naposledy v září tohoto roku. Nejvíce studentů se sešlo z Fakulty mezinárodních vztahů a z Podnikohospodářské fakulty. Seminář se zabývá otázkami: Jaká práce vás baví? V čem jste dobří?
Hned v úvodu ocituji komentář studentky Terezy: „Je to jako, když byste se nás zeptal, kam chceme k moři, když jsme ještě u moře nikdy nebyli”. Tímto Tereziným výrokem chci demonstrovat omyl, ve kterém žijeme. To, co máme rádi a v čem jsme dobří, totiž už děláme.
Je to jízda
Žijeme ve víru podnětů. Čím více informací jsme vystaveni, tím více ztrácíme schopnost se soustředit na jednu věc, pro něco se rozhodnout nebo nedej bože nadchnout. Informace konzumujeme bez výběru. Známe zásady zdravé výživy, ale s ohledem k tomu, co spořádá náš mozek, se chováme jako postiženi obžerstvím. Mícháme všechno dohromady a organismus si zaneřáďujeme bez rozlišování toho, co stojí za to vědět a co je jen recyklace nebo jakýsi prefabrikát, který nám někdo chce nahrát do hlavy úmyslně. Trávíme čas na internetu a zvykli jsme si surfovat po povrchu věcí i v životě. Množství informací, zpráv a zábavy nám bere schopnost sebereflexe. Aby také ne, kdo dokáže udržet pozornost, když vedle něj pípají SMS na mobilu, cinkají příchozí emaily a internet nabízí nezměrné vnoření se do tisíce témat, které nás zajímají a to nemluvím o televizních kanálech se stovkami programů a sociálních sítích. A tato opulentnost nám bere energii, vysává vůli věnovat se v jedné chvíli jedné věci. Odborníci mluví o tzv. rozhodovací paralýze – tedy psychologickém jevu, kdy se člověk neumí rozhodnout. Možnosti ho frustrují, a když už se rozhodne, úleva se nedostaví, naopak začne trpět pochybnostmi nad správností rozhodnutí.
Co mám dělat!
Typický zaměstnanec z padesátých a šedesátých let pracoval za život v jedné, maximálně ve dvou firmách. V sedmdesátých letech přestával tento model vlivem ekonomické recese platit, v osmdesátých letech nástupem komputerizace se začal trh proměňovat, nebylo jasné, jaké požadavky na povolání budou za deset, dvacet let a tento trend přetrvává. S rozšířením internetu a mobilních technologií se začíná stírat rozdíl mezi zaměstnanci a těmi, kteří pracují na IČO. Pokud se dříve mluvilo o kariéře, tedy o hierarchickém postupu, nyní se můžeme pohybovat laterálně. Profesionál nutně nemusí stoupat po žebříčku manažerském, ale tím, že v daném oboru získává zkušenosti, znalosti a dovednosti, může se uplatnit jako projektový manažer, expert nebo konzultant, a ne nutně jako zaměstnanec, ale také jako živnostník a podnikatel. Pro dnešní vysokoškoláky je nutností uvažovat nad svou kariérou flexibilněji, než v dobách tzv. kariérního růstu. Trendem jsou kariérní portfolia, tedy kombinace různých aktivit. Kariérní portfolio znamená, že umím své znalosti aplikovat kreativním způsobem. Některé firmy preferují, když jejich odborníci publikují, učí na univerzitách a pracují na projektech, které jejich „popis pracovního místa“ přesahují.
Na co se hodím, v čem mohu uspět
Uspěji v tom, v čem jsem dobrý a jsem dobrý v tom, co dělám a dělám to proto, že mě to baví a baví mě to, protože mi to jde a jde mi to proto, že na to mám talent. Problém je v tom, že se sami neznáme. Nemáme od sebe odstup. Nevidíme se z perspektivy. Ve firemních prostředích působí kouči. Aby přinesli inspiraci, odstup a nadhled. Proto v mém semináři Život jako projekt vedou studenti koučovací rozhovory mezi sebou. V rozhovoru si věci lépe uvědomují. Hledají, co dělají rádi. S důrazem na slovíčko „dělají“. Nejdřív hledám to, co mě baví „dělat“. Další věc, kterou musím prozkoumat je, jestli mám na to talent, jestli mám takovou osobnostní výbavu, že to budu dělat dobře – tedy, že mám takové specifické schopnosti, které dohromady s odpovídající pracovitostí naplní záměr „dělat to dobře“. Naše talenty se projevují v tom, co děláme nejraději (protože nám to jde) a nejlépe (protože to děláme často a rádi). Je pravda, že tahle aritmetika není přímočará. Ještě existuje něco jako X faktor nebo Faktor Alfa, to je to pověstné něco navíc. Dříve jsme znali testy IQ, často jsem si říkal, proč je mezi příslušníky MENSY tolik jedinečně inteligentních lidí, kteří nic jedinečného nedokázali. Pak se objevila emoční inteligence, nyní se mluví o mnohočetné inteligenci, například americký psycholog Howard Gardner rozlišuje deset druhů inteligence. Pokud dobře identifikujete svůj typ inteligence, najdete svůj talent.
Čím srozumitelněji dáte najevo, co chcete, tím spíš to dostanete.
Na Jobs.cz a v portfoliu headhunterů a personálních agentur je poptávka po standardních lidech na standardní pozice – na standardní šroubek, standardní matička. Svět ale nikdy nebyl standardní. Dost lidí říká, že všechno už tady bylo. Možná, že ano, ale teď a tady je vždycky poprvé. Naše životy jsou jedinečné. Ještě v roce 1885 se šicí stroje Singer vyráběly jako originály. Žádný nebyl schopen fungovat se součástkou z jiného stroje. V osmnáctém století jeden francouzský generál dokázal, že pokud bude mít armáda muškety se součástkami, které budou fungovat i na jiné zbrani, náklady na výrobu a opravy se sníží. Tím se nechal inspirovat Thomas Jefferson a prosadil do zakázky vlády na výrobu 10 000 pušek pro armádu USA požadavek na zaměnitelnost součástek. A náhle vznikly zaměnitelné součástky a pak zaměnitelní lidé. Nebuďte standardní. Je to jako s nejnižší cenou. Když budete hrát na nejnižší cenu, vyhrajete jen málo. Jste také lehce ohrozitelní, vždycky se nejde někdo levnější, než vy. Také můžete někoho levnou nabídkou odstrašit – levné znamená nekvalitní. Než vsadit na standardizaci, je lepší usilovat o to být jedinečný. Mnohdy stačí své schopnosti jen chytře zabalit.
Nemusíte mít kvanta kontaktů.
Není důležité, kolik lidí znáte, důležité je, kolik lidí zná vás a co jim můžete nabídnout. Řada lidí rozesílá své CV na všechny strany, až když shání zaměstnání. Jiní se prodávají v tom dobrém slova smyslu neustále. Děláte něco navíc? Zapojíte se do projektu, pracovní skupiny, nějakého ad hoc týmu? Účastníte se soutěží a dobrovolnických projektů? Jste na konferenci, otevře se diskuze, budete mlčet nebo vystoupíte? Potencionální zájemci by o vás měli číst, měli by o vás slyšet. Někdo potřebuje pro svůj záměr popularitu (herci, zpěváci), jiný známost mezi odbornou veřejností (lékaři, vědci), pro většinu z nás stačí mít dobrou značku na pracovišti, mezi spolupracovníky, v oboru. Definujte, kde o vás mají vědět, a vystupte z davu.
Nejste pracovní pozicí
Když se zeptáte, co kdo dělá, často slyšíte: Jsem finanční ředitel, jsem manažer, jsem personalista, jsem student VŠE. Pracovní pozice nevypovídá o vás nic. Když ale řeknete, pracuji ve financích a dělám finančního poradce pro nadaci, která hledá peníze na výzkum rakoviny, jsem manažer a závodně jezdím na kole, jsem personalista a věnuji se genderové problematice, studuji VŠE a jsem spoluzakladatel studentského manažerského fóra, zvýšíte šanci, že si vás někdo zapamatuje.
Na závěr si můžete udělat malé cvičení, jak na sebe upozornit hned při představení a zanechat stopu „své značky“ jednou větou. Takhle bych se měl přestavovat já. „Jmenuji se Vadim Petrov, jsem konzultant a lektor a pomáhám firmám a školám realizovat společné projekty“. A co vy? Jaká je vaše věta, která vystihuje vaši jedinečnost a je zapamatovatelná?
Text vyšel v časopise Moderní řízení 2/2015
Latest posts by Vadim Petrov (see all)
- Peaceful mind_Vadim Petrov ml./Veronika Mašková 8.2. 2022 - 28. 3. 2022
- Manažer je jako procesor v počítači 28.3. 2022 - 28. 3. 2022
- Vladimír Vysockij – Milej Koljo… 1984 - 27. 1. 2022